Ohlédnutí zpátky aneb vyprávějte dětem

Když si vzpomenu na dětství a okamžik, kdy mi bylo opravdu fajn, vzpomenu si na prázdniny u babičky nedaleko Litomyšle…

Sedím na zahradě na lavičce před domem, koukám na čápy a jejich hnízdo na komíně základní školy, dlabu pribináček a přikusuju k tomu čerstvej křupavej zakroucenej vysokomýtskej rohlík, co jsme s babičkou právě přinesly z konzumu. Svítí sluníčko, kolem mne vše krásně kvete a já se cítím moc dobře.

Vzpomínám si, jak jsme s babičkou chodily obracet seno. Cestou na louku jsme míjely stromy obsypané švestkami a já se s nimi cestou zpátky vždycky nacpala až k prasknutí. Té lahodné chuti prostě nešlo odolat.

Jako malé děti jsme byli často u nedaleké říčky, stavěli si tam rybníčky a dávali do nich špuláky, co jsme našli na mělčině pod kameny. Dočetla jsem se, že se jim odborně říká Vranka obecná, jedná se o malou škaredou rybku připomínající sumečka, která se vyskytuje v pstruhových vodách v nejčistších tocích. Pstruhy jsme chytali holým a rukama, jak nás to naučili naši tátové, a tajně je nosili v holínkách přes louku, aby nás nenačapal porybný.

Také jsme jako děti chytávali do ruky malé zelené žabky, bylo jich tenkrát poměrně hodně. Dnes má člověk štěstí, když natrefí alespoň na ropuchu. Často jsme vídali u řeky užovky, měly tam hojnost potravy, ve vodě se to pstruhy jen hemžilo a o další vodní živočichy nebyla nouze. Bratránci jednou užovku přinesli domů, položili ji před vchodové dveře domku a zazvonili. Teta se šla podívat, kdo že to přišel na návštěvu a po otevření dveří jí málem trefil šlak. Na rohožce byla do klubíčka stočená užovka s výhružně vztyčenou hlavou jako kobra a rozlobeně syčela.

Pravou domácí zabijačku dnes už zažije jen málokdo. Přitom dříve to bývala běžná součást života na venkově. Děti považovaly za samozřejmost, že maso, co mají na talíři, pochází z jejich pašíka, husy, kachny, krůty či slepice. Čerstvě upečený prejt, kyselé zelí a vařené brambory. Do zlatova upečené králičí stehno s novým zelím a houskovým knedlíkem. Výtečné vázané koláče plněné povidly, tvarohem či mákem.To je chuť mého dětství.

V dnešní uspěchané době, jak se jí s oblibou říká, sedí děti u počítače a komunikují prostřednictvím klávesnice, mikrofonu a sluchátek. V lepším případě chodí venku s mobilem v ruce zahleděni do displaye v očekávání, že se brzy objeví další cenný pokemon, kterého mohou přidat do své sbírky. Zvláštní doba, i my ji podléháme s lehkostí, pohodlnosti člověk rychle přivykne. Co by na to asi řekly naše prababičky? Možná by vzaly do ruky lískový proutek a hnaly by nás šmahem ven.

Přeji všem krásné vánoční svátky a co možná nejvíce pobytu na čerstvém vzduchu 🙂

 

P.S.: Dostaly se k vám alespoň nějaké útržky vzpomínek vašich prarodičů, praprarodičů či dalších generací? Pokud ano, podělte se o ně se mnou a přispějte svou troškou do mlýna. Společně vytvoříme obraz dřívějších časů 🙂

 

 

Zdroj: Pro Family and Job, Lucie Vencláková, www.nakrok.webnode.cz